Útěk ze zlatého pekla

Každá mince má dvě strany. To sice víme, ale když prožíváme to krásné, nepřipouštíme si, že by tomu mohlo být i jinak. Hrají-li ve vztahu „první housle“ peníze, prozření je pak velmi tvrdé.


Žiji ve zlaté kleci - mám naprosto vše, ale nejsem šťastná


Bývali jsme běžný mladý pár, co nemá na rozhazování. Brali jsme se krátce po VŠ, v hlavě spoustu snů. Učila jsem ve školce, i když to nebyl můj obor, práce mě bavila. Moje přání bylo mít jednou vlastní soukromou školku. Tenkrát to nebyla běžná věc, jako dneska.

To, co jsem provedla Viktorovi, mi máma ještě dlouho nepřestane vyčítat a kamarádky jen nevěřícně kroutí hlavami. „Rozmazlenec, pálilo ji dobré bydlo!“ slyšela jsem jejich tichou poštu. Svatá dobroto, ty šťastlivkyně ověšené batolaty a nakupující v sekáčích vůbec netuší, o čem mluví. Nevyčítám jim to. Jako malá jsem snila, že nebudu muset počítat každou korunu, budu mít auto a budu jezdit na dovolenou k moři. mámou jsme měly 1+1, všude jsme cestovaly zlevněnou dráhou, protože u ní máma pracovala. „Máš jedinou devízu,“ zní mi dodnes v uších mámina moudra. „Jsi hezká. Využij toho. Ale ne aby sis lehla před prvním, který ti zamotá hlavu. Mysli! Láska, holka, to je sakra nebezpečný slovo. Háček, na který se ženský chytaj jako ryby na udičku, a pak…?“ Vtloukala mi to do hlavy tak často, že jsem ještě ve dvaadvaceti byla panna. Byla jsem žádané, ale nedostupné zboží. „Zboží“ – význam toho slova mi dochází až teď, ale tehdy…? Nebrala jsem to tak.


Princ v kabrioletu

Viktor byl sice „kravaťák“, ale jinak milej a schopnej kluk. Na dráhu, kde jsem tou dobou pracovala (v pokladně) už i já, přišel dělat nějaký průzkum. „Evičko,“ prozvonil mě šéf, „pan Porybný (Viktor) potřebuje asistentku. Ty máš tu maturitu…“ Slovo dalo slovo a ze své kukaně blízko kolejí jsem přesedla do Viktorova kabrioletu. Brázdili jsme Čechy, Slovensko a okolní státy, jezdili jsme všude tam, kde vedly koleje. Po dvou letech jsme se vzali. Máma slzela dojetím – Viktor byl pro ni muž z jiného světa: „Vidíš, holčičko moje, kdo si počká, ten se dočká.“ Některé kamarádky mi štěstí přály, jiné záviděly.


Tvůj úkol je reprezentovat!

Pár měsíců po svatbě jsme se k mému překvapení z centra přestěhovali do nového domečku v satelitním městečku. „Viktore, jsi úžasný. Ale… neměla bych o tvých plánech, jako tvoje žena, vědět dopředu?“ „Ty si nelam svou krásnou hlavinku,“ líbnul mě do vlasů, „a tady máš,“ podal mi permanentku do luxusního fitka. „Budeš tam chodit dvakrát týdně,“ palcem a ukazováčkem mě jemně štípnul do břicha. „Musíš být fit.“ Začervenala jsem se a pak se dlouho prohlížela v zrcadle, ale žádné „faldíčky“ jsem neobjevila. „Mám rád všechno dokonalé. Nesmíš být unavená, naopak, když přivezu nějakou pracovní návštěvu, ať zírají,“ připnul mi masivní zlatý náramek. „Na ten bys musela makat hezkých pár měsíců,“ špitl poprvé mi naskočila husí kůže. Když měla návštěva přijet, navařila jsem, napekla a upravila se. „To všechno je domácí,“ chlubil se pak Viktor, vzal mě kolem boků a jeho kolegové těkali očima z plných talířů ke mně a zase nazpět. Většinu dní jsem ale v domě trávila sama. Do práce už jsem nechodila. Někdy přijela máma. Opatrně našlapovala po domě, prý si připadala jako v nějakém filmu. Dojatě usrkávala červené víno, skleničku položila na kraj stolku a… červená skvrna se rozpíjela na slonovinově bílém koberci. Leknutím se chytla za pusu. Malér! „Tu ženskou už mi sem nevoď!“ chytil mě muž večer pod bradou. „Viki,“ začala jsem opatrně, „jsem tu celé dny sama. Kdyby tu běhal malý Viktorek…“ „Dítě?!“ odfrknul si. „Jasně, taky na něj dojde. Ale teď ještě NE,“ pustil mě. „Nebo snad jsi…?“ zapíchl mi ukazovák do břicha. Zavrtěla jsem hlavou a zvlhly mi oči. Viktor nesnášel pláč, tak jsem utekla do ložnice. K nám – nebo spíš do Viktorova království – jsem si nesměla nikoho pozvat. Zvědavé kamarádky se sice zvaly samy, ale buď měly děti, které by mohly svýma ručičkama něco upatlat, nebo by to u nás, Viktorovými slovy zbytečně „očumovaly“. Moji známí se mi postupně někam vytráceli. A jednoho dne Viktor přivezl Irinu. Slečna z Ukrajiny mi měla být „k ruce“, ale já měla divný pocit, že má i jiný úkol – sledovat mě.


Spřízněné duše

Ve fitku, které bylo v areálu našeho oploceného satelitu, vedle mě funěly většinou mlčící a stejně bezvadně vysoustruhované postavy. Z běhacího pásu vedle mě sestoupila asi stejně stará brunetka. „Ty jsi tu nová.“ „Hm,“ usmála jsem se. „Jsem Hanka,“ podala mi ruku, „nechceš zajít na kafe?“ Jejich na vlas stejný domek stál na druhém konci satelitu. Na zahradě běhala asi pětiletá dvojčata a kolem garáže důstojně procházela mourovaná kočka. Hups! Z okna na ni skočilo odrostlejší kotě. Zvedla jsem ho do náruče, předlo jako cirkulárka. „Chceš ho?“ zeptala se Hanka. Šťastně jsem si odnesla malého kočičáka domů. „Kdes byla?!“ spustil na mě večer Viktor. „Ve fitku.“ „To jako celé odpoledne?“ Zarazilo mě, jak může vědět, kdy jsem se vrátila domů. Irina, no jasně. „Krucinál!“ zařval a zahlédla jsem, jak rukou v rukavici štítivě drží zježené a vřeštící kotě. „Co to tu dělá?“ Mrsknul s ním přes plot. Chtěla jsem vyběhnout za ním, ale chytil mě za ruku. „Žádné smrady tu nestrpím,“ zasyčel mi do obličeje. „Jestli jsi na TO sahala, mazej do sprchy. Za hodinu tu jsou hosti. Ať jsi tip ťop. Dnes mi na tom obzvlášť záleží.“ Sjel mě pohledem. Chladivá voda mě trochu uklidnila, ale i tak jsem byla z Viktorova chování vedle. Ano, občas podivně vyjel, byl přetažený z práce. „Nic světobornýho po tobě přece nechci, jen abys mě reprezentovala,“ usekával. Ten den jsem se musela dvakrát převléknout, než byl spokojený. Večerní schůzka byla důležitá. Připadala jsem si jako loutka. „Dolej pánům, přines kávu, usmívej se!“ A pak to přišlo. Venku padla tma, Viktor pustil tlumenou hudbu: „Zatancuj nám.“ „Tan-cuj! Tan-cuj!“ tleskali už přiopilí hosté. Odmítla jsem, ale jeden z nich, kterému se ještě leskla brada od plátků šunky, se zvedl a vytáhl mě z křesla. Neomaleně mě chytil za zadek a mastnými rty mi mířil do výstřihu. Prosebně jsem se podívala na Viktora. Ten ale zvedl palec v gestu, jak parádně to s tím „důležitým“ pánem válím. Horký lepkavý jazyk mi zajel mezi prsa. Vlepila jsem mu facku, až zavrávoral. Kde se vzala, tu se vzala Irina. Hulvát padl do jejího objetí a ona se s ním odploužila zhnuseně třásla na zahradě. Důležitý pán musel být večer namol, ráno si myslel, že strávil noc se mnou. Pracovní schůzka ale dopadla dobře. Ten kontrakt Viktor podepsal.


Musíš být občas k „dispozici“!

Druhý den mě čekalo kázání jako o sobě vůbec myslím! Že by mě snad neubylo a že v tom jsou velké prachy! „V tom? V čem? Mezi námi?“ „A co sis myslela? Byla jsi sakra dobrá investice. Ty přece vůbec nic nemusíš. Musíš být jenom krásná a občas… hmm, k dispozici.“ „Cože?“ přeskakoval mi hlas. „Já chci normální život – dítě, kočku, psa a třeba i tu obyčejnou práci.“ „Dovol, abych se zasmál. Tohle,“ rozmáchlým gestem ukázal okolo sebe – „ty jen tak neopustíš.“ Měl pravdu, zpět k mámě jsem nemohla. Nepochopila by to. Nevěřila by mi. S jedinou kamarádkou Hankou jsem ve fitku spřádala plány. Pomohla mi najít podnájem a právníka. Viktor vlastně nic nezákonného nedělal. Staral se o mě, žila jsem v blahobytu, ve zlaté kleci. Byla jsem loutka v jeho království. Pomalu se stavím na vlastní nohy. Nikdo z mého okolí nechápe, jak jsem mohla tak úžasného chlapa, jako je Viktor, opustit.

Převzato se souhlasem šéfredaktorky časopisu Můj svět, 10/2017, vydavatelství Bauer Media.

Kam dále:

Přihlásit k odběru